Výlet za tulipány, sýry a dobrodružstvím aneb stálo to za to…

Náš poslední den v Holandsku jsme chtěly využít na plno. Nebyl čas ztrácet čas. Venku bylo počasí takové zvláštní, svítilo slunce, ale honily se mraky.

Jelikož za tu dobu, co jsme tam byly, jsem zažila déšť, horko, vítr a kroupy, je dost těžké přesně specifikovat, jestli se nám počasí vydařilo. Doufaly jsme ve slunečné počasí a vyrazily směr Haag. Našly jsme si poměrně rychle parkoviště a vyrazily do města. Byla jsem fascinována. Až tady jsem viděla plac na parkování kol. Na tom by nebylo nic až tak zvláštního, kdyby ta kola nestála nad sebou ve dvou řadách. Majitel kola umístěného v horním patře na úrovni hlavy přišel vytáhl a sklopil stojan na kterém mu stálo kolo, takže to bylo jak kdyby vyjela kartotéka s tím rozdílem, že tady se pak sklopila šikmo dolů, aby kolo sjelo. Fascinovaně jsme na to civěly, protože nic takového jsem ještě neviděly. Centrum města mě nijak zvlášť neoslovilo, respektive není ošklivé, ale klasické město, uprostřed park, historické stavby, ale v porovnání s Amsterdamem nic zvláštního. Vlastně kecala bych, když jsme chtěly sehnat někde na informacích mapu města, uviděla jsem to, PRIMARK! V životě jsem v něm nebyla a konečně jsem mohla pochopit, co tak skvělého na něm všichni mají. Jenže po nehorázném horku, jak venku tak uvnitř a po strašné spoustě lidí a frontách na kasy, kabinky a nepořádku v policích jsem pochopila, že to takový šlágr není. Pořídila jsem si kalhoty a tílka na spaní, za celkem slušnou cenu, ale ve finále můžu říct, že nejsem „zprimarkována“. Po prohlídce města jsme se vydaly k autu, čekala nás Gouda, město sýrů a na to jsem byla hodně zvědavá…

Gouda (čti chouda), ano taky jsem se divila tomu, jak se to doopravdy čte ale budiž. Zaparkovaly jsme v menším obchodním domě a vyrazily do centra města. Po pár krocích, když jsme podle plánku zamířily k museu goudy a bylo zavřeno, protože měli do 17h jsme začaly být nervózní, takže já jako jsem v té jejich Choudě a ani neochutnám žádné sýry? Vždyť to ani nemůžu říct doma, děsila jsem se, když jsme chodily liduprázdnými uličkami. Kdo mohl tušit, že o pár desítek minut poznám a ochutnám takové sýry, že mi bude zrak přecházet a žaludek se obracet…

Došly jsme na náměstí, kde jsme se dočetly, že budou trhy. Bingo, to hledám! Pomyslela jsem si a skutečně, došly jsme na místo a trhy jsme viděly, respektive pozůstatky těch pomalejších trhovců, kteří sklízely své zboží a v běžném životě patřily k těm co nikam nespěchají. Mlsně jsme chodily mezi těmi stánky, jestli alespoň jeden sýr nespatřím, aspoň fotečku, že jsem tu skutečně byla. Vypadá to, že mi na fotku zbude jen ta bronzová socha selky, jak v ruce drží bochník sýra a je v dřevákách. No to jsou mi teda vyhlídky… Procházely jsme uličkami a pak jsem to spatřila! Jediný obchůdek široko daleko s velkým poutačem ve tvaru goudy! To bylo mé místo, to byla má oáza uprostřed pouště, můj záchranný kruh, takže přeci jen mi všichni uvěří, že jsem byla v Goudě. Nakoupila jsem tam správnou goudu, pak nožík na sýr s nápisem gouda, který prostě nikdy, ale fakt jako nikdy nepoužiji, ale čert to vem. Přišla jsem o museum a o trhy, o suvenýr z tohohle města se rozumem ošidit nenechám. Když jsem se tak ještě po obchůdku rozhlížela, prodavačky začaly také sklízet a chystaly se zavřít. Měly jsme štěstí, teď už jen někam na kávu a budu nejspokojenější. Zavítaly jsme do jedné restaurace, kde jsme si daly kávu, jablečný koláč, který v Holandsku dělají prvotřídně a já si dala předkrmový talíř sýrů. A řeknu vám, byl to ten nejsilnější a nejkrutější zážitek z celé Goudy…

Spolu s trochou salátu mi přinesly nakrájené na kostičky několik druhů sýru. Řekla jsem si, že je to paráda, že aspoň si vyzkouším víc chutí, nabídla jsem Kristýnce, která si vybrala jeden kousek. Kousla do něj, dvakrát zažvejkala, vyděšeně se na mě podívala a řekla že chutná jak močůvka. Znechuceně to odložila a rychle se napila kávy. Říkám jí, tak si dej jiný ať to zajíš. Nechtěla. Pomyslela jsem si, jé ta nadělá, tak to zajím jiným kouskem a je to ne? Kristý si pak raději uždibovala koláče a já zvesela ochutnávala kostičku po kostičce a pak to přišlo. To nejhorší co může nastat, když to nečekáte, když prožíváte gastronomický zážitek a pak dostaneme palicí po hlavě. Dala jsem do pusy kostičku sýra a najednou jsem měla pocit, že někdo vzal mojí hlavu a vymáchal jí v močůvce. Ten zápach, který jistě všichni znají a někdy se s ním setkaly se transformoval do chuti tak dokonale, že jsem měla pocit, že tu močůvku mám v puse. Napadla mě jen myšlenka, ještě že se mi to nestalo na prvním rande, protože to by nebyla noční můra moje, ale protějšku, na který bych chtěla udělat dojem a věřte, že by na mě opravdu nikdy nezapomněl i kdyby chtěl. Ten zápach ta pachuť byla tak šílená, že jsem se se znechuceným výrazem podívala na Kristý. Podle jejího soucitného výrazu bylo jasné, že ví o co jde i beze slov a její oči říkaly vidíš, já ti to říkala, tys nevěřila, ale vím jak trpíš. Zbyl mi v ruce ještě kousek toho sýra, čichnula jsem k němu, abych podle vůně poznala, který to je a nemusela tenhle gastronomický vjem zažít znovu, ale nejhorší co vás může v téhle situaci potkat je, když ten sýr nesmrdí tak, jak chutná! Co teď?!!! Odložila jsem tenhle satanův kousek zhmotnělého smradu a podívala se na dalších asi 5 kousků sýra, které mi zbyly na talíři. Teď teprve jsem pochopila Kristýny obavy, zajíst tu pachuť dalším sýrem a riskovat, že by to mohla zažít znovu. Zbytek sýrů jsem očichávala, nakousávala po malých částech jen abych včas zaregistrovala, že je to onen sýr, ale naštěstí tam více kousků nebylo…

Spravila jsem si pak chuť koláčem od Kristý a přemýšlela jen, zda opravdu na světě existuje někdo, kdo si takový sýr nakrájí k televizi a jestli vůbec má nějaké přátele. Neskutečný zážitek. Bála jsem se, že v Goudě nezažijeme pořádnou přehlídku sýrů a nakonec se mi dostalo víc než jsem čekala, z čeho budu žít do konce života a zaručeně na Goudu nezapomenu…

Rotterdam jsme zažily hlavně večer. Přístavní rozmanité město. Bohužel všude bylo většinou zavřeno, takže jsme si jen prošly velké tržiště, které je fascinující a krásné, podívaly se na most Erasmus a fascinovaně si prohlídly architektonický kousek v podobě Cube Houses. Byla jsem z toho v šoku a mrzelo mě, že jsme se nedostaly na prohlídku, protože má představivost byla na nule v modelaci vnitřku takových objektů. Vůbec si nedokážu představit, jak se v něčem takovém dá bydlet, takže ti co se tam chystají, určitě doporučuji lepší načasování…

Celkově Holandsko jako takové stojí za to vidět a pokud to jen trochu jde, doporučuji auto, protože pak jste mnohem volnější a svobodnější co se týče přemisťování a určování si zastávek, výprav do neznáma a poznáním neturistických zákoutí…