Můj první třídní sraz aneb, tak já už vážně stárnu…

S kamarádkou od základky jsme se chystaly na třídní sraz. Do té chvíle jsem byla stále v klidu přeci jen, když nemáte zkušenosti, tak vám přijde, že jdete v sobotu večer s partou lidí na pivo. Jenže realita je pak trochu jinde..

Aneta na mě z ničeho nic udeřila: „Stejně je to hustý viď, po 15 letech jít na sraz…“ Nechtělo se mi vypočítávat jak dlouho jsem ze základní školy pryč, takže jsem jen převzala její číselnou informaci o počtu let a zhrozila jsem se. Už 15 let proboha a co jsem mezi tím dělala??!! Když jsem od mých rodičů nebo babičky slyšela jdeme na sraz, tak jsem se smála a říkala si, tohle mě taky jednou čeká, ale až za dlouho a najednou sedím v taxi a jedu na ten sraz i já. Psychicky jsem se připravovala na to, že buď někoho nepoznám já, budeme si ukazovat fotky dětiček, manželů a povídat si kdo to kam dotáhl nebo se budeme hrozivě prohlížet jak nám přibyla kila, když už ne děti. Naštěstí dnešní doba facebooku je taková, že si krátký seznamovací test po letech můžete udělat v seznamu svých přátel, takže to okamžitě odbourává zděšené nebo šokované výrazy ze vzezření vašich spolužáků. Takže i já jsem tuhle vymoženost využila a prolítla si spolužáky. K mému překvapení ani u jednoho mi nespadla brada mezi písmenka na klávesnici a všechny bych poznala. Spíš mě šokovalo, kolik společných fotek má většina spolužáků s našimi spolužáky, což znamená, že spolu tráví ten čas, těch dlouhých zmiňovaných 15 let stále a jejich vazby se neodtrhly. Napadla mě otázka outsiderů v případě mě a Anety, protože my dvě se stýkáme tak možná jen my dvě a nevím, jestli je chyba v nás, že jsme tak trochu asociální nebo prostě s námi nikdo nechce nic mít.

Možná jsem ten specifický a do nebe volající případ polapeného člověka v sociální síti, protože prostě o lidech v podstatě mám přehled, takže odpadává touha vídat se nebo nošení fotek na sraz pokud tedy na nějaký vůbec jdete… To Aneta se o tyhle věci nestará vůbec, pro ní už to šlo a má to vyřízené, takže jí pak jen informuji já a hotovo.

My jsme právě v taxiku na jeden sraz jely a nevěděly jsme, jak to bude probíhat. Dorazily jsme na místo, kde seděla skupinka mě známých tváří z facebooku. Aneta je na tom trochu hůře, protože lidi co mám přidané já, nemá přidané ona, takže se pak v průběhu večera stávalo, že si vlastně vůbec na některé spolužáky nemohla vzpomenout.

Je zvláštní, když se tak na tu hrstku spolužáků podíváte, protože se nás sešlo málo, jak se zdá čas strašně relativní. V tu chvíli mi přišlo jakoby to bylo včera, co jsem se učila vyjmenovaný slova nebo se na tajňáka pusinkovala se spolužákem při hodině na chodbě. Tenkrát to bylo děsně tajný, protože jsem jako šla na záchod, mrkla jsem na něj a on za chvíli šel taky.. Bylo to šíleně dospělácký a já si tenkrát připadala fakt velká.

Musím říct, že mě sraz bavil. Naši dva spolužáci, teď už manželé byly v očekávání potomka a je fakt, že mi k sobě báječně sedí. Tak oni jednou budou říkat svým dětem, že se s maminkou znají od základky, vlastně už od školky. Takováhle spojení, jsem si myslela, vznikala jen za dob babiček, jako v případě mé babičky a dědy a ono ne. Takže v podstatě taková klišé vznikají napříč generacemi stále a já jsem teď jeho součástí. Svět se trochu změnil, díky sociálním sítím už ty třídní srazy nejsou tak kultovní nebo zásadní. Je to trochu škoda, protože přicházíte o moment zděšení či překvapení, kdy koukáte po hospodě a říkáte si, tak tady v tom davu mezi neznámými tvářemi je i moje třída nebo jsem tu první a nikdo tu ještě není. Dnešní doba nás trochu okrádá o tyhle zážitky, které vídávám často ve starších filmech, ale na druhou stranu, díky dnešní době se dostaneme do spojení s lidmi, které bychom už dávno v průběhu let ztratili. Byly doby, kdy se to domlouvalo na spolužácích.cz a nyní je už všechno dál. Uvidíme, co mi přinese sraz třeba po 30 letech. Jen doufám, že se najdou iniciativní spolužáci, kteří si dají tu práci takový sraz svolat a kdo ví, třeba se toho jednoho dne ujmu i já…