Otevři oči Pražáku aneb poznej Prahu očima bezdomovce

Žiji tu už 29 let a Prahu miluju a jsem na ní hrdá. Dostalo se mi ale nabídky, která se neodmítá. Pragulic je projekt, který vám nabízí prohlídku města tak, jak jí žijí bezdomovci, prostitutky, narkomani a další…

Když jsem dostala tuhle pozvánku od kamarádky Anety a jejího přítele Lukáše věděla jsem, že to bude zajímavé, ale že budu od prvních minut v šoku z míst, která jsou mi notoricky známá a vlastní, jsem neočekávala ani na chvíli.

Karim, náš průvodce. Člověk, který vás od prvního pohledu nepřestane fascinovat svou osobitostí a schopností vyprávět a líčit spoustu zajímavých faktů. Měli jsme sraz na Hlavním nádraží u vchodu z parku, jinak také nazýván Sherwood. Nevím co se stalo, zda se Praha tak zhoršila nebo to teď vnímám mnohem víc, ale samotná procházka parkem na místo srazu byla skandální. Koukáte kolem sebe a vidíte spoustu lidských existencí v nejrůznějších formách. Nabízí se vám vše, od opilců, bezdomovců, narkomanů, podivínů a spoustu dalších, pro které nemám pojmenování, ale co mě zaráží nejvíc, bylo to i dřív? Když jsem procházela těmihle místy, protože pocházím z centra, nikdy jsem si toho nevšimla? Nepřišlo mi to divné? To že v dětství při návratu ze školy jsem na schodech musela obcházet a překračovat sedící narkomany, nebo namísto nich viděla poházené alobaly, citrony, to se stávalo často, ale takováhle míra odvrácené strany města za bílého dne? Nevzpomínám si. A teď jsem se blížila na místo srazu a věděla, že mi spoustu nezodpovězených otázek bude zodpovězeno, ale do takové míry, že vám zůstává rozum stát, že vás děsí podivné okolnosti, které můžou nastat a co víc? Šokuje vás, jak moc je svět okolo do těchto temných míst ponořen i když to netušíte a nevidíte.

Karim nám vyprávěl jaká část parku je postel, jaká místo prostituce a drog. Jak člověk shání peníze, jídlo, oblečení a jak člověk přežívá v zimě. Když upozornil jednu paní, že stojí někomu na stropě, protože stála na kanálovém otvoru, nevěděli jsme, zda se tomu smát nebo brečet. Když nás pak nechal tipovat, jaká je nejnižší věková hranice prostituce hlavně u chlapců a my jsme se nakonec dostali na 8 let, věděla jsem, že dnes nepůjdu klidně spát, ale jelikož tuto informaci doplnil o zprávu, že většinou je pasou sami rodiče pochopila jsem, jak nebudu klidně spát několik dní…Když už si myslíte, že žádný další fakt nemůže být děsivější, dozvíte se, že tito kluci si můžou vydělat i osm tisíc za noc, ale pokud půjdou s nějakým psychopatem či jinak zvrhlým zákazníkem, bývá to až dvacet pět tisíc, jenže většinou končí v nemocnici se zlomenými žebry, končetinami nebo jinak pohmoždění, díky choutkám svých zákazníků.

Spoustu takových informací vám Karim sype z rukávu a prokládá to vlastní zkušeností s prostitucí, životem na ulici a jak se z toho dostal. Nemluví v rukavičkách a ani nevolí lehčí slova. Dostává se vám syrové výpovědi bez vytáček. Procházíte Prahou, která postupně zapadá do noci a s ubývajícím světlem nabírá jeho vyprávění na dramatičnosti, vážnosti a reálnosti, když postupně objevujete nová a nová fakta. Ukazoval nám lidi, co jen tak hrají na nějaký nástroj na ulici aby si přivydělali na nájem nebo jen tak k důchodu a ukázal nám tzv. „samoživitelky“. Dámy, kterých jsem si do té doby nevšímala. Vypadají totiž, jak kdyby šly z práce domů a jen kecaly s kamarádkou na rohu, ale omyl je pravdou. Když k jedné z nich Karim přistoupil a dal jí balíček kondomů, zhroutil se mi můj ideální svět ve smyslu, že věci nejsou nikdy takové, jaké se zdají být. Rozhlížela jsem se a nejednou mi to došlo, že támhle ta slečna co se baví s nějakým chlapem není jeho přítelkyně a spolu čekají na taxi, ale že si domlouvají kšeft, že slečna o pár ulic dál co sedí na schodech a její kamarádka si povídá s řidičem taxi není jen unavená z chození a tak na těch schodech odpočívá, ale že teď si navzájem sekundují, hlídají se a dohlížejí. Karim si nebral servítky se svým vyprávěním a dokonce nám vyprávěl příběhy lidí, kteří jsou notoricky známí. Byla mi hanba a zároveň jsem ztratila veškeré iluze. Jen mi probíhalo hlavou takže i ten a i ten? Popisuji vám tady jen zlomek všech nabytých informací i když ve mně všechny zůstaly do poslední tečky. Nechci vás o ně okrádat svým popisem. Musíte to slyšet z úst člověka, který to žil.

Když absolvujete obě části prohlídky, rozhodně ani na chvilku nemáte pocit, že by to bylo zdlouhavé. Celkově jsme nachodili deset kilometrů a když jsme se v půl druhé v noci, ano čtete dobře, v půl druhé loučili, odcházela jsem s pocitem, že můžu říct, že znám Prahu, své rodné město o něco víc a z jiné perspektivy. Nezbývá mi, než vám to jen vřele doporučit a zároveň popřát tak skvělý zážitek, jako jsem si odnesla já ze světa, který nikdy doufám, nezažiji na vlastní kůži.